Radikální úpřímnost

„Lhaní ve formě polopravd, mlžení, předstírání a hlavně zatajování, se stalo součástí naší kultury,“ říká psycholog a terapeut Sebastian James. Na neúpřímnost už jsme si zvykli natolik, že se jsme si začali myslet, že to jinak ani nejde.

Podle Sebastiana jsme lhaní přijali jako normu v každodení komunikaci. Nemyslíme to vždycky špatně. Důvodů je celá řada a náš kreativní mozeg si neúpřímnost vždycky dokáže nějak obhájit. Chceme si život ulehčit, nechceme zraňovat city ostatních a chceme předcházet konfliktům. Zapomínáme ale, že nás toto jednání ale také něco stojí. A cena je docela vysoká. Navíc přichází velmi plíživě a až po nějakém čase. Na začátku si říkáme, že jedna mala milosrdná lež a jeden falešný úsměv nás nic nestojí. Jenže co když takhle budeme jednat roky? V práci, s kamarády, s rodiči, s dětmi, v partnerství, v manželství. Většinou to dopadá tak, že s lidmi, které jsme dřív měli rádi, nebo dokonce milovali, si najednou nemáme co říct. Sice pořád plníme náš původně vzněšený záměr, vyhnout se konfliktům, ale bohužel spolu s konflikty, se nám postupně vytratila ze vztahu i živost a zájem. Lhaní, předstírání a zatajování nás navíc stojí spoustu energie a je výrazným zdrojem stresu. V dlouhodobém horizontu nás stojí naši vnitřní svobodu a integritu. Bez úpřímnosti a autenticity nemůže vzniknout důvěra. A bez důvěry nemůže vzniknout přátelství ani pospolitost. „Naučme se spolu otevřeně mluvit,“ vyzývá Sebastian a nabízí lidem na svých kurzech a v kruzích úpřímnosti příležitost a návod, jak se znova dostat k pravdivé komunikaci.

Proč si lžeme?

Neupřímní jsme občas všichni, vychází to z naší výchovy, kultury a částečně možná i z naší DNA. Lidé, kteří na kurzy chodí, si ale postupem času uvědomili, že toho lhaní a neupřímnosti mají v životě až příliš mnoho a že jim to už život neusnadňuje, ale naopak hodně komplikuje. Co začalo jednou milosrdnou lží nebo snahou někoho citově nezranit, se velmi nenápadně a plíživě roztočí v kolotoč lží, který nejde zastavit. Takový život začne být po několika letech velmi stresující a vyčerpávající a odrazí se to na mezilidských vztazích. Ty začnou být více povrchní a vytratí se z nich blízkost, důvěra i radost.

Co to znamená pro tebe, být úpřímný? Je nějaký rozdíl mezi tím být úpřímný „radikálně“ a být jenom „úpřímný“?

Upřímný pro mě znamená mluvit otevřeně a pravdivě o tom, co dělám, co prožívám, co si myslím a hlavně o tom, co při tom cítím. Jestli cítím smutek, radost, naštvání, stud nebo strach. Většina lidí o svých emocích nemluví a mnozí to ani neumějí. A tak se stává, že je různě skrývají, potlačují nebo předstírají, že se cítí vesele, když se přitom ve skutečnosti něčím trápí. To je z dlouhodobého hlediska z tělesného i duševního hlediska velice nezdravé, vede to k depresím a úzkostem. Radikální upřímnost pro mě znamená, že o sobě sdělím opravdu všechno, včetně těch nejvíc zapovězených témat, o kterých se většinou nemluví, což bývají nejčastěji finance, sex, zdraví a tabuizované emoce jako hněv, stud či strach. Jinými slovy to znamená, že jsem zcela transparentní. Rozhodně netvrdím, že máme být všichni, pořád, v každé situaci a ke všem radikálně upřímní. Je ale dobré to umět a hlavně mít v životě lidi, se kterými si to můžu dovolit. Zároveň život někdy přináší situace, kdy je to dokonce nezbytné.

Jakou změnu jsi spozoroval ve svém životě, odkdy se znažíš žít v radikální úpřímnosti?

Mezi nejčastější mýty o radikální upřímnosti patří, že radikální upřímnost znamená bezbřehou sobeckost a nemorální jednání. Opak je pravdou. Radikální upřímnost má svá pravidla. Začíná autentickým vyjadřováním pocitů, potřeb a přání. Pokračuje otevřeným nasloucháním druhým. Je o otevřeném postoji ke světu, spolupráci a schopnosti vést dialog.

Nepovede se to pokaždé. Není to vždycky snadné. Není to vždycky příjemné. Pokud ovšem odhodíme falešné masky a v autenticitě vytrváme, pravděpodobně objevíme, že díky tomu prožíváme více svobody i radosti a hlavně máme naplněnější mezilidské vztahy. Postupem času možná zjistíme, že takový způsob života je nejen zdravější a podstatně příjemnější, ale i jednodušší.

Větší upřímnost se jednoznačně projevuje na kvalitě mezilidských vztahů. Díky otevřenému sdílení pravděpodobně zjistíme, že toho všichni máme spolu mnohem více společného, než rozdílného, že každý z nás má občas nějaké trápení. To nám pomáhá se jeden o druhého více zajímat, táhnout za jeden provaz a v případě nějakého konfliktu, který je nevyhnutelnou součástí lidského soužití, si rychleji odpustit či si dokonce porozumět.

Vysvětlíš, prosím, jak funguje psychoterapeutická metoda gestalt a proč ji používáš?

Tento psychoterapeutický přístup vede lidi k tomu, aby si aktivně uvědomovali, co se v okamžiku „tady a teď“ děje v jejich nitru. Aby tímto způsobem vědomě vnímali svoje emoce a tělesné vjemy, jelikož právě ty jsou klíčem k tomu uvědomit si vlastní potřeby a impulsem k tomu začít jednat jinak než doposud.

V Gestalt terapii se příliš nezabýváme tím, proč nějaká situace vznikla, ale spíš tím, co ještě potřebujeme vyjádřit, abychom ji mohli uzavřít. Zároveň hodně sledujeme, jestli naše vnější verbální i neverbální komunikace odpovídá tomu, co cítíme uvnitř, nebo zda jen papouškujeme prázdné fráze.

Sebastian James

Český psycholog, psychoterapeut a lektor. V životě, stejně jako ve svém povolání, považuje za nejdůležitější upřímnost, schopnost si hrát a ochotu si vzájemně pomáhat. Kromě České republiky vedl kurzy také v Německu, Řecku, Francii, Polsku a na Slovensku. Specializuje se na individuální a párovou terapii.

Zpravidla každý druhý čtvrtek pořádá otevřený Večer upřímnosti, kde mohou lidé experimentovat s tím, jaké je to být radikálně upřímný.